Svátosti

Ke svátosti smíření je možno přistoupit půl hodiny před každou mší svatou.

Zájemci o křest dítěte se musí domluvit s knězem - dómským farářem (po mši svaté, telefonicky, e-mailem) na termínu a způsobu přípravy. Kmotr musí být pokřtěný katolík.

Snoubenci, plánující uzavřít v katedrále manželství, si musejí sjednat schůzku přímo s dómským farářem nejpozději 6 měsíců před plánovaným sňatkem.

 

Křest

"Ovoce křtu neboli křestní milost je obohacující skutečnost, která zahrnuje: odpuštění prvotního hříchu a všech osobních hříchů; zrození k novému životu, jímž se člověk stává adoptivním synem Otce, Kristovým údem, chrámem Ducha svatého. Z téhož důvodu je pokřtěný začleněn do církve, Kristova těla, a stává se účastným Kristova kněžství" (KKC 1279).

Svátost křtu je branou do života s Ježíšem a do společenství věřících – církve. Je to setkání s Ježíšem, který s dotyčným člověkem vytváří nerozlučitelný vztah, který trvá až za hranice smrti. Přestože se člověk může tohoto vztahu v budoucnu vzdát, Ježíš se pokřtěného nikdy nevzdá a s jemností a vytrvalostí k němu hledá cestu zpět. Křtem se odpouštějí všechny hříchy a pokřtěný má možnost přistupovat k dalším svátostem.
Křest ustanovil sám Ježíš, když apoštolům přikázal: „Jděte, učte všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého!“(Mt28,19).
„Pokřtít“ (řecky baptizein) znamená „ponořit“ nebo „omýt“. Člověk je ponořen do života a smrti Ježíše Krista. Proto se křest uděluje ponořením do vody nebo omytím vodou. Voda je totiž znamením života. Přitom se říká: N (jméno), já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.

Požádat o udělení svátosti křtu lze kdykoli osobně nebo telefonicky na dómském farním úřadě, tel. 585 224 236 nebo na emailové adrese: faolomouc-sva@ado.cz

 

Křest dospělého

Křest dospělého člověka je možný tehdy, jestliže uvěřil v Krista jako jediného plného zachránce člověka, poznal a přijal víru církve a vyznává jí a chce žít ve společenství katolické církve a respektovat její učení víry i morálky. Dospělý člověk má za normálních okolností přijmout v jedné slavnosti takzvané iniciační svátosti, tedy být pokřtěn, biřmován a přijmout eucharistii.
Příprava na křest probíhá v několika etapách (tzv. "katechumenát“):

  • Po seznámení s obsahem křesťanské víry a základním obrácení, chce-li adept skutečně směřovat ke křtu a jeví známky víry i postupného obrácení, může být přijat do katechumenátu. To znamená, že se seznámil s vírou natolik, že může udělat zodpovědné rozhodnutí k jejímu plnému přijetí.
  • V katechumenátu pokračuje příprava na křest. Když je zřejmé, že katechumenova víra je natolik úplná a zralá, že může být podkladem pro křest, je katechumen přijat mezi bezprostřední čekatele křtu.
  • Během několika týdnů pak celá příprava na křest skončí udělením svátostí. Délka přípravy na křest je různá, musí respektovat postupné rozvíjení víry člověka. Těžko může být kratší než půl roku, zpravidla trvá jeden rok. Během této doby katechumen prožívá jak formální vyučování a rozhovory nad určitými tématy, tak má možnost neformálně objevovat různé rozměry víry a života místní církve.

Je dobré, když dospělého adepta provází na jeho cestě ke křtu někdo, kdo mu je oporou a kdo mu bude oporou v cestě víry i po křtu. Takový člověk je-li sám pokřtěným a biřmovaným katolíkem, žijícím z víry - může být křtěncem vybrán za kmotra.
Je důležité, aby se při přípravě na křest včas zjistilo, zda adept nebo adeptka křtu buď žije v platném církevním sňatku nebo zda žije, ve svazku, který může být po křtu církevně zplatněn.
Křest dospělých se slaví zpravidla o velikonoční vigilii na Bílou sobotu (velikonoční bohoslužba v noci ze soboty na neděli).
Podobné přípravy se pak také účastní ti, kteří sice byli pokřtěni jako malé děti, pak již dále svoji víru nepraktikovali a v dospělosti touží po plném svátostném životě.

 

Křest malého dítěte

Na rozdíl od dospělého nemůžeme od malého dítěte čekat ani rozhodnutí pro křest ani vyznání víry. Malé děti se křtí proto, že patří do rodiny křesťanů a ta chce, aby dítě mělo spolu s nimi účast na životě církve. Proto se žádá od rodičů a kmotrů, aby byli pokřtěni, byli schopni svou křesťanskou víru při křtu vyznat a mohli tak uvést do víry i dítě, které je jim svěřeno. Proto by měli být oba rodiče katolicky pokřtěni a vychováni a měli by žít v církvi svou víru. Pokud toto platí jen o jednom, může to stačit, ovšem je třeba, aby si oba byli vědomi závazku, který ze křtu pro rodiče vyplývá, a respektovali ho, i když ho bude uskutečňovat jen jeden z rodičů.
O křest dítěte žádají zásadně jeho rodiče, kteří nejen že by měli být při křtu přítomni, ale kteří jediní mohou přijmout plnou zodpovědnost za to, že jejich dítě bude vychováno ve víře v Krista a v prostoru života a víry církve. Kmotr nebo kmotra v tom mají rodičům pomáhat a tuto ochotu také před ostatními účastníky křtu deklarují.
Křest se uděluje buď při nedělní mši svaté v 10:00 hodin, nebo po mši v 11:00 hodin v presbytáři katedrály, podle dohody s dómským farářem. Je třeba ho sjednávat s dostatečným časovým předstihem zpravidla několika týdnů, aby byl čas pro potřebná setkání kněze s rodiči. Jeho povinností totiž je nejen rodiče informovat o náplni a průběhu křtu a vyřídit nutné administrativní věci, ale také je připravit k plnění těch úkolů, které do budoucna na sebe křtem dítěte berou.
Před křtem se vyhotoví na faře křestní zápis. K němu je třeba donést rodný list dítěte, oddací list rodičů, případně jejich křestní listy a jména a adresy kmotrů, případně jejich křestní listy.
Pro vlastní obřad křtu je třeba opatřit si křestní roušku a křestní svíci pro dítě (může to být úkolem kmotrů; můžete využít prodejny Matice Cyrilometodějské na Wurmově ulici č. 9). Křtu se za normálních okolností musí zúčastnit oba rodiče dítěte a kmotr (kmotři). Je samozřejmě možné pokřtít i dítě svobodné, ovdovělé nebo rozvedené matky, jsou-li ostatní podmínky křtu splněny.

 

Křest staršího dítěte

Je-li dítě starší než cca 4 roky musí být už samo na křest přiměřeně připraveno, podle věku a vyspělosti. Této přípravy se s dítětem zpravidla účastní i rodiče. Školou povinné dítěti pak část přípravy většinou absolvují v rámci výuky náboženství na faře.

 

Svátost biřmování

"Svátost biřmování je potřebná k dovršení křestní milosti... Pokřtěné dokonaleji spojuje s církví a obdařuje zvláštní silou Ducha svatého, proto jsou ještě více povinni šířit a bránit víru slovem i skutkem jako opravdoví Kristovi svědkové" (KKC 1285).

 

Biřmování dospívajících

Podle staré praxe západní církve však u dítěte biřmování nenásleduje hned po křtu, jako tomu má být u dospělého křtěnce nebo jak tomu je u pravoslavných křesťanů, ale je odloženo až do dospívání nebo dospělosti. Biskupské konference mají stanovit nejnižší věk biřmovanců. U nás je to 15 roků. Řádným udělovatelem biřmování je biskup, za určitých okolností může biřmovat i kněz.
Svátost biřmování dokončuje to, co započal křest. Dělá z člověka dospělého křesťana, odpovědného za svoji víru a za svědectví, které vydává svému okolí. Je to setkání s Ježíšem, který nás k tomu, skrze Ducha svatého, vybavuje potřebnými dary (charismaty). Takovému člověku se také dostává zvláštní pomoci při hledání svého místa v životě.
Slovo „biřmování“ pochází z latinského „firmare“ – posilovat, stvrzovat, upevňovat. Tato svátost nás tedy upevňuje v životě s Ježíšem a navíc nám poskytuje zvláštní sílu Ducha Svatého, abychom šířili a bránili víru slovem i skutkem jako opravdoví Ježíšovi svědkové.

Význam biřmování nejlépe uvidíme, když budeme pozorovat apoštoly. Už před sesláním Ducha Svatého patřili ke Kristu, ale byli ještě v mnohém ohledu nezralí a povrchní. Můžeme si vzpomenout na jejich obtížné chápání a slabost jejich víry. Ale potom o Letnicích je nalézáme úplně změněné. Pouta strachu se uvolňují a oni statečně hlásají zvěst o Kristu. Tak se mají naplnit Ježíšova slova: „Ale až na vás sestoupí Duch Svatý, dostanete moc a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, ano až na konec země“ (Sk 1,8).

Svátost biřmování se uděluje skrze pomazání křižmem na čele, spolu se vzkládáním rukou a slovy: „(jméno biřmovance), přijmi pečeť daru Ducha Svatého.“
Tímto pomazáním dostává biřmovanec pečeť Ducha Svatého, nezrušitelné znamení, že naprosto patří Kristu. Proto, stejně jako křest, i biřmování je možno přijmout pouze jednou.

Biřmován může být člověk, který je pokřtěn v katolické církvi, byl už připraven k přijímání svátosti smíření a eucharistie, dosáhl zmíněného věku a absolvoval přípravu na přijetí svátosti biřmování. Jen v nebezpečí smrti může být pokřtěný člověk biřmován neprodleně a to i knězem.
Biřmování se v naší farnosti (v katedrále) koná každý rok vždy o slavnosti Seslání Ducha Svatého (jsou zde přítomní i biřmovanci z různých farností naší arcidiecéze). Příprava začíná vždy v září. Zahrnuje jak formální katecheze a diskuse nad různými tématy, tak prostor k osobnímu růstu ve víře. Může a má být velmi důležitým uvedením mladého člověka do plného života víry, který už není závislý na rodičích.

 

Biřmování v ostatních situacích

Podobně se koná příprava na biřmování i u starších pokřtěných a svoji víru praktikujících dospělých, kteří z různých důvodů nebyli biřmování v dospívání.
Ti, kteří sice byli pokřtěni jako malé děti, pak již dále však svoji víru nepraktikovali, se na biřmování zpravidla připravují společně s těmi, kteří se připravují na křest v dospělosti.

 

Svátost eucharistie

"Svatá eucharistie dokončuje uvedení do křesťanského života. Ti, kteří byli povýšeni k důstojnosti královského kněžství a biřmováním mnohem hlouběji připodobněni ke Kristu, se prostřednictvím eucharistie podílejí spolu s celým společenstvím na samotné oběti Pána" (KKC 1322).

Eucharistie je jednou ze tří svátostí spolu se křtem a biřmováním, které uvádějí do křesťanského života. Svátost eucharistie je setkání s Ježíšem, který sám sebe dává člověku. Tím naplňuje slib, že nám bude dávat na naší cestě do Otcova domu své tělo za pokrm a svou krev za nápoj. Takto nás posiluje, protože v tomto nejosobnějším setkání dochází k tomu, že On nám nabízí svoji lásku a vše potřebné k duchovnímu životu a my mu odevzdáváme, všechno, co náš život přináší. Je to nejhlubší spojení, kterého je možné tady na zemi s Ježíšem dosáhnout. Zároveň se hluboce a niterně sjednocujeme mezi sebou navzájem, tak Eucharistie buduje církev.

Bohatství této svátosti vyjadřuje také množství jmen, která se jí přisuzují a která vždy vyjadřují některý její charakteristický rys. Slovo „eucharistie“ pochází z řečtiny a znamená „díkůvzdání“. Toto jméno se dává celému mešnímu obřadu, ale také jen druhé části mše (na rozlišení od bohoslužby slova). Také se používá při označení proměněného chleba – Kristova těla. Když chceme zdůraznit oběť Ježíše Krista i církve, mluvíme o „nejsvětější oběti“. Slova „lámání chleba“ jsou nejstarším označením této svátosti, jak jej používali první křesťané. Výraz „svátost oltářní“ poukazuje na souvislost s oltářem. Také zaslechneme spojení „Nejsvětější svátost“, zdůrazňující výjimečné postavení eucharistie. „Mše svatá“ (z latinského missio – poslání) podtrhuje závěr obřadu, kdy jsou věřící vysíláni, aby se stali Ježíšovými svědky v každodenním životě. Událost, při které Kristus eucharistii ustanovil, nám připomíná označení „večeře Páně“.

Ustanovení svátosti eucharistie je zasazeno do kontextu židovské velikonoční večeře. Ježíš zasedá spolu se svými apoštoly ke slavnostnímu stolu, aby si společně připomněli velký Boží čin: vysvobození vyvoleného národa z egyptského otroctví. Ježíš tak spojuje židovské velikonoce se svým životem. On je ten Boží Beránek, jehož krví jsme my všichni vykoupeni ze smrti a hříchu (srov. Lk 22,14-16.19-20).
Mše svatá není jen aktualizací večeře Páně, ale zpřítomňuje se v ní Ježíšova oběť na kříži. Apoštol Pavel o tom říká: „Kdykoli totiž jíte tento chléb a pijete z tohoto kalicha, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde“ (1 Kor 11,26). Sám Ježíš spojuje večeři na rozloučenou se smrtí na kříži. Mluví o těle, které se vydává, a o krvi, která se prolévá. Při každé mši svaté je přítomen a nekrvavým způsobem obětován sám Kristus, který se obětoval krvavým způsobem na oltáři kříže. Slavíme-li eucharistii, znamená to, že se připojujeme k tomu, co konal Kristus. On své utrpení a smrt vložil do našich rukou. A my tuto oběť svátostným způsobem předkládáme Bohu Otci a prosíme za záchranu pro sebe i celý svět.

 

Slavení eucharistie

Ke svátosti eucharistie čili ke svatému přijímání může přistoupit ten kdo je pokřtěn, na přijetí této svátosti byl připraven, nežije v těžkém hříchu ani není podroben nějakému církevnímu trestu, který by ho z této svátosti vylučoval, a pokud není svobodný či ovdovělý žije v církevně platném manželství.
Toto jsou jisté právní hranice pro účast na přijímání při slavení eucharistie, které však nemají setřít mnohem základnější skutečnost, že eucharistie je slavením společenství s Kristem a skrze něho slavením společenství s úplně všemi, i těmi nejposlednějšími a nejvyloučenějšími.
Ke svatému přijímání jde člověk zpravidla při mši, které se účastní. Pokud by z nějakého důvodu byl v určitý den na mši dvakrát nebo vícekrát, může přistoupit ke svatému přijímání ještě jednou. Za základní se jinak považuje účast na mši jedenkrát týdně, v neděli.
Před přijetím eucharistie se dodržuje jednohodinový půst od jídel a nápojů a výjimkou léků a obyčejné vody. U nemocných, kterým se eucharistie donáší, tento půst není nutný.

 

Příprava k prvnímu přijímání

K prvnímu svatému přijímání se připravují většinou děti v mladším školním věku (třetí třída).
Pokud byl někdo pokřtěn jako dítě a pak po léta svoji víru nepraktikoval, k prvnímu přijímání se pak připravuje podobně jako ti, kdo se v dospělosti připravují na křest (viz část Křest). Zájemci z řad dospělých se mohou hlásit na dómské faře nebo se spojit s někým z kněží žijících ve farnosti.
Pokud někdo víru praktikovat začal a pak se na čas od Boha či od církve odklonil, základním krokem přípravy na nové přijetí eucharistie je pak svátost smíření (viz část Svátost smíření).

 

Svátost smíření

"Ti, kdo přistupují ke svátosti pokání, dostávají od Božího milosrdenství odpuštění urážek, kterých se proti Bohu dopustili, a zároveň se smiřují s církví, kterou zranili svými hříchy a která svou láskou, příkladem a modlitbami pracuje na jejich obrácení" (KKC 1422).

Svátost smíření někdy nazývaná jako (svatá) zpověď je setkání s Ježíšem, který mi odpouští hříchy.
Hříchem se myslí, jakékoliv porušení a poškození vztahu k Bohu, k druhým lidem a k sobě. První křesťané nazývali hřích řeckým slovem hamartia. Byl to termín převzatý ze světského života. Hamartia byla situace lukostřelce, který se netrefil do terče. Dneska bychom tedy mohli místo slova „hřích“ použít slovo „trefa vedle“. Hřích je tedy situace člověka, který se míjí svým cílem. Míjí se s Bohem i s druhými. Člověk po hříchu většinou prožívá pocity hnusu, odporu, ponížení, krachu, ohluchnutí, zaslepenosti, tmy, smutku, tvrdosti, chladu. Hřích chce totiž člověka vyloučit, vyčlenit ze společenství.
A právě Ježíš může takovému člověku pomoci dostat se z tohoto vězení ven. Podmínkou je, že člověk lituje toho, co způsobil a čím tento vztah narušil. Najde odvahu a tyto věci vyzná před knězem, který zde zastupuje samotného Ježíše. Je nutné vyznat všechny hříchy, ony "trefy vedle". Pak následuje modlitba rozhřešení, po níž člověk dostává pokání, které má za cíl napravit porušený vztah, jak na rovině duchovní, tak i lidské.

 

Slavení svátosti smíření

Svátost smíření či pokání slouží k odpuštění hříchů těm, kdo byli v katolické církvi pokřtěni, litují svých hříchů, nesetrvávají v situaci, která je nedovolená (např. neplatné manželství) a touží po nápravě.
Každý katolík by se měl vyzpovídat alespoň jednou za rok, nejlépe v postní době, a kromě toho vždy, když se těžce proviní. Svátost smíření je ovšem užitečná i tehdy, když člověk nemá na svědomí těžké hříchy (tj. zcela vědomé a zcela svobodné rozhodnutí se vykonat nějaký čin proti Boží vůli v závažné věci).

Pravidelná příležitost ke svátosti smíření je v naší farnosti vždy půl hodiny přede mší svatou (ve všední den i v neděli). Každý čtvrtek (kromě letních prázdnin) od 17:00 do 18:00 hodin zpovídá kanovník penitenciář.

  

Příprava ke svátosti smíření

K první svátosti smíření se většinou připravují děti školního věku v rámci přípravy na první svaté přijímání.
Pokud se někdo poté, co začal praktikovat křesťanskou víru, od ní na delší čas odklonil, je vhodné svůj návrat k životu z víry zpečetit slavením tzv. "generální zpovědi", tj. slavením svátosti smíření, ve které svěřujeme Bohu celý svůj život z období našeho odklonu od něj. V tom případě je vhodné se na takovéto slavení nejprve připravit pastoračním rozhovorem s knězem.
Při běžném pravidelném slavení svátosti smíření je vhodná osobní příprava doprovázená životní reflexí a modlitbou, k čemuž lze použít i nějaké, dnešní době přizpůsobené "zpovědní zrcadlo". Pomoci zde mohou různé texty jako "pomůcky ke zpytování svědomí" - (podle Božího slova, podle vztahů v našem životě, podle manželského slibu, podle Desatera... viz kancionál).